Sirény, čarodějnice a prokleté lásky: Mýtické příběhy, které by měl znát každý jachtař

Jednou z nejstarších lidských fascinací mořem není navigace, rybolov ani obchodní stezky, nýbrž hlasy, o nichž se tvrdí, že vycházejí z jeho hlubin. Napříč všemi oceány a kulturami se vracejí příběhy o mořských pannách či jejich obdobách v rozličných podobách: svůdkyně, čarodějnice, duchové a bohyně.
Dnes si je představujeme jako krásné ženy s rybím ocasem, napůl žena, napůl ryba. K disneyovskému ideálu však mají daleko. Jejich pravá podstata je temná a osudová a pojí se se strachem námořníků, že moře skrývá sílu schopnou lákat, svádět a ničit.
Pro mořeplavce, kteří tráví dny i noci vystaveni nekonečnému vlnobití, není tato obraznost pouhou ozdobou ani folklorem. Vyrůstá ze skutečné zkušenosti. Když se na palubě snese noc, obzor se změní v černou linku a vlny začnou zpívat vlastním hlasem, není těžké pochopit, proč první podezření námořníků nabyla podoby příběhů o mořských pannách. Příběhů o strachu, nebezpečí a smrti. Teprve později, v zromantizovaných podáních, se z mořských panen staly symboly krásy a lásky.

Mořské panny, harpyje a opojné písně

V řecké mytologii neměly mořské panny rybí ocas. Homér je v Odysseii líčí jako okřídlená stvoření s drápy a ženskými tvářemi. Jejich síla nesídlí v těle, nýbrž v hlasu: ve zpěvu, který láká, opájí a ničí. Jejich zpěv byl zhoubnější než jakákoli ozbrojená síla.
Pozdější ikonografie, zejména v římském a raně křesťanském období, proměnila mořské panny v bytosti napůl ženy, napůl ryby. Tento obraz přetrval do středověku a získal nové symboly: zrcadla, hřebeny a rozpuštěné vlasy, vše jako znamení erotického svádění.
V severském světě, na chladných severních pobřežích, mají příběhy jinou podobu. Setkáváme se tam s bytostmi zvanými selkie, které nosí tulení kůže a po jejich svlečení se mění v ženy. Vyprávění mluví o láskách mezi ženami selkie a muži rybáři, vždy však se stejným koncem: vracejí se do moře a prchají před životem na souši. Ať je láska sebepevnější, nikdy netrvá.
Ve slovanském folkloru, zejména ve východní Evropě, vystupují rusalky, vodní bytosti, duše mladých žen, které zemřely násilně, často zrazené nebo utonulé. Rusalky tančí na březích řek a jezer a vábí muže, aby se k nim přidali. Ti, kdo vstoupí do jejich tance, končí ve vodě, utonulí a vytržení ze společenství.
Všechny tyto mýty naznačují jediné: zatímco lidé chodili po zemi, moře zůstávalo prostorem temnoty a neznáma. A toto neznámo se nejlépe vysvětlovalo ženskou postavou, svůdnou, avšak smrtící.

Femme fatale z hlubin moře

Pro evropské námořníky pozdního středověku a raného novověku se mořská panna stala symbolem osudové ženy, která svádí a ničí. Archetyp femme fatale se rodil v kolébce mořských mýtů dávno předtím, než se stal námětem literatury a filmu 19. a 20. století.
Na starých námořních mapách z 15. a 16. století, v podstatě mapách strachu, bývali u pobřeží i na širém moři zakresleni draci, mořské příšery a mořské panny. Často v ruce drží zrcadlo. Značí marnivost, iluzi a klam, ale i odraz. Moře odráží lidský pohled a vrací mu jeho vlastní strachy a touhy.
Pro námořníka vyčerpaného neklidnou nocí na palubě se každý stín či pěna na vlnách mohla proměnit v ženský tvar. Na pomezí bdění a vidin se zrodila postava mořské panny. Byla touhou i hrozbou, varováním, že krása se neobejde bez následků.

Temná sestra mořské panny

Jsou-li mořské panny svůdkyněmi moře, pak mořské čarodějnice jsou jeho svrchované vládkyně. Severská mytologie hovoří o bohyni Rán, která v rukou třímá sítě, lapá poutníky a dříve či později je stahuje do hlubin. Není to žena, jež svádí, nýbrž síla, která bez citu pohlcuje.
Ve slovanských představách mají rusalky tuto dvojí povahu, svůdkyně i mstitelky. Milenci rusalek jsou odsouzeni, protože jejich moc nespočívá v erotice, ale ve smrti. Jsou to přízraky, které připomínají, že moře a voda nejsou jen prostorem erotiky, nýbrž také kolektivní spravedlnosti, odplaty a neklidu.
V každém z těchto příběhů objevujeme moře jako „ženskou sílu“, vrtkavou, vášnivou, pomstychtivou a smrtící. Každý námořník, který čelil bouři o síle čtyřiceti uzlů, ví jediné: moře se nechová jako stroj ani jako mechanický prvek přírody, ale jako živá bytost. A když se rozhněvá, zuří jako uražená milenka.

Láska na pokraji smrti

Jedním z nejtrvalejších motivů mořských mýtů je zakázaná láska mezi mužem a bytostí z moře. Tyto příběhy spojují vášeň, touhu a osudovost. Láska může vzplanout, avšak trvat nemůže.
V irských a skotských baladách se muž zamiluje do selkie a ukryje její tulení kůži, aby si ji udržel po svém boku. Přistoupí na společný život, porodí děti, ale jakmile kůži nalezne, zmizí v moři a opustí rodinu. Melancholie těchto písní poukazuje na obecný zármutek. Láska mezi dvěma světy vždycky končí ztrátou.
Ve slovanském folkloru mladí muži, kteří následují rusalky, obvykle beze stopy mizí. Nestávají se hrdiny, nýbrž tragickými postavami. Romantický vztah s bytostmi moře vždy znamená překročit hranici mezi životem a smrtí.
Pro mořeplavce je to víc než pohádka. Plavba je vždycky milostný vztah s mořem, plný vášně a krásy, ale také rizik a ztrát. Není kapitána, jehož by moře nezkoušelo. Doufal v klidnou plavbu a posléze ho zradila bouře.

Mořské panny a legendy Jaderského moře

Ačkoliv Jaderské moře není tak bohaté na rozšířené mýty o mořských pannách jako severní či keltské kultury, prázdno tu nevzniklo. Vyplnily je místní pověsti o mořských vílách a tajuplných hlasech z hlubin.
Ve starověku přinesli řečtí kolonisté své mořské panny do Středomoří, proto skály u Visu, Hvaru a Korčuly nesou jména řeckých sirén (Partenope, Leucosia a Ligea). Propojují tak geografii s mytickými postavami. Tyto skály nejsou jen geografickými orientačními body, nýbrž i symboly jedinečného sepětí moře a příběhu. Dodnes vyzařují atmosféru nebezpečí a tajemství, jež Jadran prostupuje.
Středověcí dubrovničtí kronikáři zaznamenali setkání námořníků s „písněmi moře“, považovanými za znamení blížící se bouře či ztroskotání. Tyto melodie, často vysvětlované jako ozvěna větru v jeskyních a podmořských kaňonech, byly chápány i jako varování, aby se nezakotvovalo tam, kde moře „šeptá“.
Místní rybáři a mořeplavci po staletí vyprávěli o „mořských vílách“ a podivných hlasech v mlze, jež často předcházely bouřím. V Dalmácii se traduje řada drobných příběhů o ženských bytostech s delfíními či rybími ocasy, spatřených u ostrovů Lastovo, Kornati a jinde. V podání místních jsou vnímány jako ochránkyně moře, ale také jako osudové nebezpečí.
Jadranské legendy, třebaže nejsou tak systematické ani rozsáhlé jako severské mořské mýty, nesou zvláštní váhu. Vyrůstají z místních topografických a klimatických skutečností i z trvalého pocitu námořní nejistoty. Zachycují mořský svět jako prostor, kde se setkává skutečné a mýtické, přírodní a nadpřirozené, nebezpečí a krása. Téma je univerzální, přesto vždy osobité hlasem Jadranu.

Moře jako ženský živel

Jungovská psychologie chápe mořské panny jako archetyp animy, ženskou dimenzi mužské psychiky. Moře se stává projekční plochou a mořské panny vtělují to, čeho se muži na ženách obávají nebo po čem touží: svobodu, svůdnost, sexualitu i moc.
Antropologové zdůrazňují, že tyto příběhy sloužily jako společenské kódy. Varovaly námořníky před nástrahami moře, ale také před vášnivými vztahy s „nebezpečnými ženami“, které vedou ke společenské či dokonce biologické záhubě. Tělo mořské panny tak spojuje přírodu a kulturu a podtrhuje křehkost hranice mezi známým a neznámým.
Pro moderního jachtaře se však tato symbolika proměňuje. Dnes už mořská panna není démonizovanou figurou ženské sexuality, nýbrž vzdorovitou mytickou hrdinkou, ženou, která se nepodřizuje pozemským zákonům. Její temnější stránka přitahuje víc než děsí.

Temná romantika dnes

V éře popkultury se z mořské panny stala svůdnice, romantická ikona a také feministický symbol. Literatura, film i seriály ji rozvinuly jako archetyp ženy, která je ideálem i hrozbou. Krása, která má svou cenu, láska spojená se smrtí. Tento motiv fascinuje i ve 21. století.
Pro dnešního vykladače moře má tato přitažlivost i praktický rozměr. Obraz ženy ve vlnách je obrazem nekonečného moře. Je nedosažitelné, svůdné a zároveň nebezpečně smrtící. Moře zůstává nejnebezpečnějším milencem a mořská panna je jeho personifikovaným symbolem.

Moře jako temná láska

Příběhy o mořských pannách, mořských čarodějnicích a prokletých láskách nejsou pouhým folklorem. Jsou výkladovým rámcem, jímž generace námořníků chápaly chaotické moře.
Pro námořníky minulých staletí byla tato vyprávění varováním; pro dnešní jsou pozváním k vnitřnímu putování. Ve chvíli, kdy stojíme sami na palubě, soumrak stírá obzor a hladina pod námi dýchá, dokážeme zaslechnout archetypální hlas moře.
Moře zřejmě neukrývá skutečné mořské panny, v jejich obraz však vtisklo náš vlastní vztah k němu: vášeň, touhu, nebezpečí, lásku a smrt. Proto jsou mořské panny stále stejně neodolatelné.